Poklidný bojovník: Inhibitor II.
V roce 2000 jsem se stal nenávratně Inhibitorem, protože jsem byl navíc těžkým nositelem (High respondent).
Když jsem se v roce 96 vrátil domů, ještě jsem kulhal, takže na moje oblíbené Chodské slavnosti v srpnu jsem jel v upraveném kočárku. Na moji čest a čest mých rodičů mohu říct, že jsem celou dobu v kočárku nejel, nenechal se tahat, ale kus šlapal, dokud jsem nebyl unavený, takže mne mamka chvilku zase vezla, abych pak zase šel. Také jsem si za odměnu odvezl domů loutky, se kterými jsem ještě těsně před školou hrál pro naše divadlo.
Po vyléčení z inhibitoru jsem byl kontrolován zároveň hematology z dospělé hematoonkologie, doktorkou Martínkovou a Haasovou. Protože jsem se otrkal z injekcí, došlo na dospělém oddělení k zajímavé scéně. Přišel jsem na odběrovou místnost, kde mne uvítal černovlasý anděl v sesterském:,, Posaď se, fešáku!, '' ukázala odběrové křeslo a smála se jako prozářená rosa na jarním slunci. Nedalo se než poslechnout. Byl jsem konsternován jako pan Vok při výuce dvorní lásky. Sestřička si natáhla rukavice, připravila jehlu, zkumavky a povídá:,, Klidně křič! '' ,,Já myslím, že nebudu!'' pokračoval jsem zamilovaně paralyzován zelenýma očima víly v bílém. Při vpichu se znovu usmála, já to opětoval a slyšel jen: ,,Šikovnej!'' A dál jsem jen hleděl na tu jemně sametovou tvář, uklidňující úsměv a dál klesal do klína, no srdce mi muselo bušit jako animovaným postavičkám, když to přeženou s kafem. Pohlazení po odběru už jen příjemně zamrazilo a náplast s obrázkem byla mou maličkostí odmítnuta těmito slovy: Chci tě domů, teto! Už jsem ji neviděl, ale když ne doktory, sestřičky jsem už tehdy měl rád a věděl, že jsou spojenci, většinou!
Pak jsem tehdy v září zakrvácel do kotníku, ale nešlo o nic vážného, i když jsem se bál úplně jiné věci. Ke krvácení stačilo, když jsem špatně šlápl a trochu si zvrtl nohu, ale jako úraz palce stlačením v kole to vážné nebylo. Nu a pak jsem zase dlouho vydržel. Něco přes rok. V roce 98 jsem chvilku ležel v nemocnici se zubem, když jsem kousl do něčeho tvrdého. Po třech dnech mne ale pustili, jedl jsem nějakou dobu jenom vše jemné, chleba bez kůrky, užíval si žvýkačky, kterou jsem měl hodně žvýkat, abych posílil dásně a těšil se do školy.
Přišel ale další impuls, který ale narušil spokojené dětství. MUDr. Černá si mne před nástupem do školy posadila na klín a řekla: Víš ,Stáníku....A přišly jenom zákazy... Utekl jsem s brekem a až domů nevydal hlásku. Těšil jsem se do školy, těšil jsem se na paní učitelku Novou, které jsem slíbil, když jsem se šel podívat prvně na školu, že si pro ni nechám básničku. Jenže hned druhý den ve škole po zápisu paní učitelka vysvětlila dětem jakou mám nemoc. Navíc tělocvik byl rovnou na místě tabu, tak jsem se naučil rychle číst a využíval těchto chvil ke čtení. Z dětské literatury jsem brzy přeskočil do historické, nejprve druhoválečné, poté ke Štorchovkám. Hlavně jsem ale tehdy měl snad nejtěžší období v dětství, kdy jsem vlastně nevěděl, jak budu žít. Útěchou byly knihy. Osud tomu ale chtěl, že jsem si nemohl vyzvednout ani svoje první vysvědčení, protože se zatím rozhodovalo o mém životě.
V lednu 2000 jsem uklouzl venku na ledu, padl jsem trochu bokem na záda. Od pravého boku ke stehnu se mi rozlila modřina. Na příkaz Plzně jsme píchli faktor. To krvácení zbrzdilo. Jenže mi nebylo dobře a musel jsem zůstat doma. Dostal jsem další faktor na dětském oddělení Klatovy ihned poté, co se z vyšetření moče zjistila mikrohematurie, tedy menší množství krve v moči. To nestačilo, asi čtrnáct dní po úraze jsem byl hospitalizován v Klatovech s makrohematurií. Měl jsem tak krvavou moč, že to byla vlastně samá krev. Sono ukázalo otok ledviny. Byl jsem transportován urgentně na JIRP dětského oddělení v Plzni, a protože Feiba nezabírala, objednali NovoSeven (jako faktor sedm nahradí faktor osm tím, že sedmičku navýší a ta začne srážet navíc, takže obejde inhibitor), který jsem tehdy dostal poprvé a mám ho dodnes jako hlavní zbraň na krvácení, protože po jeho nasazení začal otok ustupovat a podávaný po 2,5 hodinách nakonec vyléčil ledvinu. Po 24 hodinách měla ledvina normální tvar a velikost. Kdyby na té JIPCE neměli tak ostrá světla, bylo by tam fajn, měl jsem televizi pro sebe, prvně jsem viděl Petra Pana a pořád byla u mne nějaká fajn sestřička, která si se mnou nezapomněla povídat. Jenže až později na lůžkovém jsem se dozvěděl, co mi na jipce nechtěli říct. Znovu našli inhibitor a tentokrát jsem těžký nositel. To znamená, že vysoké dávky faktoru Vás už z protilátek nevyléčí. Proto jsem potřeboval NovoSeven.
Standa Jalovec