Poklidný bojovník: Inhibitor
Rok 96. Jeden kluk pochopil, že něco není v cajku.
Na jaře 96 mi bylo 3,5. Naši spolupracovali s MUDr. Černou (skutečný anděl, paní doktorka nikdy neměla děti, nikdy se nevdala, aby se starala jako pediatr a hematolog o své pacienty a nemocnou maminku), získali první informace a domluvili pomoc s aplikací faktoru do žíly na dětském oddělení v Klatovech a u našich sousedek, klatovských sestřiček z nichž jedna dělá na sále instrumentářku a jedna v intenzivní péči. Rodiče se nikdy nenaučili mi aplikovat faktor. Víte, ono je těžké píchat do vlastního syna, vlastní krve.
Doma na mne dávali logicky větší pozor než to bývá u ostatních dětí. Neběhal jsem, dával pozor na každé ťuknutí a často byl nucen si hrát sám, protože sousedi se to samozřejmě snažili vysvětlit svým dětem, ale ve výsledku okolní děti nevěděly, jak si se mnou vlastně hrát a já byl dost často sám. Přesto jsem měl jinak normální dětství. Rád jsem poslouchal pohádky, sledoval večerníčka, upnul se na špenát Pepka Námořníka jako záruku svalů. Rád jsem chodil s dědou na hony, nechal si u něj ukazovat různé stopy zvířat a chodil také do lesa zvěř krmit. A právě s dědou mne potkal první bolestný okamžik hemofilika, na který bych nejraději zapomněl.
V roce 96 jsem na jaře byl dva roky bez krvácení. Těžko uvěřitelné u těžkého hemofilika v době, kdy ještě nebyla profylaxe (prevence=aplikace léku na srážení několikrát v týdnu). Na krvácení do obličeje v roce 94 si samozřejmě nepamatuju. Na jeden jarní večer 96 až moc dobře.,, Dědo, Dědo, kam jedeš? ,, Do Plešin, Cipísku (dědova oblíbená přezdívka pro mne, také kámoši, amigo nebo prcku a cvrčku) ,pro mlíko,jedeš taky? '',,Jasněěě!!!'' Děda mne posadil na sedačku a sám tlačil kolo, protože Plešiny byly jenom kilometr dál za vsí. A právě na konci vsi se to stalo. Noha mi skončila v kole, které mi trochu zmáčklo palec. Pro jiné banalita, pro mě průšvih. Děda mě rychle odtlačil zpátky. Plakal jsem ještě doma, kde mne uložili a dali led na nohu. Aby mne trochu rozesmáli, četli mi pohádku O Palečkovi. Joo, O Palečkovi z Werichova Fimfára, usnul jsem u ní a spal překvapivě dobře.
Od té doby si u Palečka vzpomenu vždy na onu událost. Ráno jsem se ale nepostavil. Máma požádala souseda, který měl jediný nejblíž auto, aby nás dopravil do Plzně. Tam jsem zůstal tři měsíce a dostával faktor i transfúze. Byl jsem tam tak dlouho, protože mi našli prvně inhibitor=protilátky imunitního systému na faktor VIII, který mi chybí a musí mi ho dodávat v injekcích. Vysokými dávkami faktoru mne vyléčili z inhibitoru. Tenkrát ještě jo.
Když jsem se vrátil domů, ještě jsem kulhal, ale chodil a dnes chodím normálně, na palci nic není. Také jsem se ještě před čtvrtým rokem přestal bát injekcí. To může být dobré, ale radši bych se bál injekcí a byl zdravý kluk. Kromě šíleně dlouhého pobytu v nemocnici kde jsem byl naštěstí s mámou, si pamatuju na jednu ošklivou věc, která poznamená. Sestry se mi smály a říkaly mi Pajdo nebo Kulhavko. Oblíbený vtip na mě byl, kdy přijde ještě Slintavka. Já se nesmál, nesnášel jsem to. Tehdy si moji oblibu nezískaly a já se bál ještě i doktorů v civilu, co odcházeli z práce včetně MUDr. Černé, kde jsem čekal na vozíku s mámou na procházce na vlak, kterým přijede táta. Kdybych šel a nazval jejich onkologické pacienty, co tam byli se mnou často jako kolegové, holými hlavičkami, bylo by to už tenkrát politicky nekorektní. Bílých plášťů jsem se tak přestal bát až o několik dalších let a hospitalizací déle. Tenkrát jsem jenom trochu moc brzo věděl, že něco se mnou není v cajku.
Standa Jalovec