Než začneme, odbočme trochu do historie, bude to poučné. Kdysi jsem svoji přednášku o sobě samém nazval Poklidný bojovník a tak se bude nazývat i tento cyklus. Inspiroval jsem se u samurajů. Jeden z prvních historických filmů, které jsem viděl, byl vedle El Cida, Černého korzára nebo Slastí otce vlasti i Šógun. Táta mi u toho vyprávěl o bojovnících, kteří spáchali rituální seppuku ( u nás známější harakiri), když přišli o pána nebo jim hrozilo zajetí. Čas plynul, já se tu a tam zaobíral i dávným Japonskem a se znalostmi se i rozvinul můj názor na tyto hrdé válečníky. Podle kodexu Bušidó je (Cesta bojovníka) správný bojovník neustále provázen myšlenkou na smrt a je s ní více než smířen, vítá ji, pokud je čestná. Pokud jde ale člověk do hloubky a studuje Cestu bojovníka důkladně, pamatuje si připomínky mistra Tairy Šinogesukeho, který popisuje ve svém Bušidó výchovu samuraje smířeného se smrtí, ale nevyhledávajícího problémy. Připomíná jak děti z celé japonské provincie byly voděny od raného věku v noci na hřbitovy a zároveň se celá provincie od prvních krůčků učila hudbě a hře na hudební nástroje. Není se čemu divit, že takový samuraj vstupoval do bitvy s přilbou provoněnou spálenými bylinami a kadidlem, aby ocitoval báseň smrti a jmenoval všechny své významné předky, připraven kdykoliv zemřít cizí i vlastní rukou. A zároveň v dobách míru kromě několika hodin tréninku se zbraní každý den, pletl koberce, pěstoval kaligrafii, psal básně a skládal hudbu, zahradničil, meditoval. Samuraj byl zkrátka a dobře Poklidný bojovník, který byl připraven na každém kroku tasit zbraň, boj ale vyloženě nevyhledával. Cesta Poklidného bojovníka se stala i mou cestou.

Narodil jsem se 17. listopadu 1992 jako úplně zdravé dítě. Táta odvezl mámu v termínu do porodnice a šel rovnou do práce, protože dělal v klatovské nemocnici údržbáře. Na mámu to dvakrát přišlo, aby ji stejně tak dvakrát odezněly porodní bolesti, takže ji nakonec odrodili císařem. Protože to na gyndě doktorka zblbla, nebo měla brýle jako potápěčská skla, nenarodila se ten den dcera Michalka, ale tmavej chlupatej Standa, 3,50 kg, 70 cm. Na první pohled zdravej kluk, kterýho máma oplakala jenom proto, že chtěla onu Michalku. Mně to ale bylo jedno, já chtěl mlíko, a když jsem ho dostal, usnul jsem spokojeně na těch dvou tučnejch polštářích brečící mámy a myslel si svoje.

Nikdo nevěděl, že moje matka je přenašečka hemofílie. Nemoc šla příliš dlouho po ženské linii, takže se nedala ani dohledat a vyšetření plodové vody v roce 92 neexistovalo. Tak jsem i po svém prvním roce prodělal neštovice, které měly patrně vliv na vyvolání nemoci. Když jsem se totiž v půldruhém roce učil mluvit a spokojeně si opakoval první hlášku Kooojooo, kooojooo, kooojooo, praštil jsem se o roh postýlky. Na šrám nad okem stačila náplast, na krvácení dál ale nestačila celá domácí lékárnička. Za den mi otekla a opuchla celá tvář a já jen plakal bolestí. Když mne vzali k dětské doktorce, mohlo to skončit větším průšvihem, než se zdálo, protože doktorka si myslela, že mne doma týrají. Naštěstí ji napadla i možnost špatného srážení (za bolševika se chodila starat o odložené hemofiliky v ústavu pro postižené). Odběry v klatovské nemocnici diagnózu jen potvrdily, takže jsem byl poslán do svého prvního hemofilického centra na dětské klinice FN BORY. Tady jsem prvně dostal faktor a transfúzi. První krev..

Standa Jalovec