Byl rok 2012, když jsem ukončil své předchozí vyprávění. Několik měsíců jsem cvičil s rukou na rehabilitaci, doma s mámou a na motodlaze. Na obvod přišli pan doktor Rudolf Vlček a sestřička Blanka Tomanova. Měl jsem tehdy nový žilní vstup, podkožní komůrku port. Byl to skvělý vstup, ale nemohli jsme ho doma používat, pouze lékař nebo zdravotník. Pak doktor Vlček se sestřičkou mi tehdy aplikovali úspěšně do portu, aby tak navázali na předchozí služby doktora Bureše. I přes další závist mocných, kteří si zase nepřáli, abychom v ordinaci aplikovali.

Řešil jsem tehdy invalidní důchod, nechtěl jsem ho a snažil se mít po maturitě alespoň nějakou brigádu, ale uznal jsem, že jistá renta může člověku v mé situaci občas vytrhnout trn z paty. Pan doktor Vlček se mi tehdy i zeptal na sanitku do Prahy. Od té doby jinak do Prahy nejezdím. V současnosti, když vozím domů obrovské zásoby umělé výživy, bych se bez ní neobešel.

Měl jsem tehdy po maturitě mizerné léto. Port zlobil, krvácel a měl jsem ho zanícený kvůli staré krvi, která mi v komůrce zůstávala. Kromě jednoho pobytu v Plzni jsem nikdy neměl tu zkušenost poznat JIP.

Na JIP ÚHKT jsem to léto byl hned dvakrát. Poprvé kvůli nehybné pravé ruce po krvácení. I když jsem tam byl proto, že byl problém s lůžky, zvládli jsme to. Měl jsem strach, protože jsem si říkal, že ta JIP bude spíše pro pacienty po transplantaci kostní dřeně (oddělení se dělí na JIP a transplantační jednotku). Na ruku mi nechyběl led, díky analgetikům jsem se i docela vyspal a netrpěl bolestmi. Sestřičky i upozornily lékaře na možný zánět portu, který se potvrdil. I když jsme zánět pouze přeléčili, musím ocenit jejich iniciativu a všímavost.

Podruhé jsem byl na JIP už se sepsí v portu. Po přeložení z klatovské nemocnice se mě ujal na JIP Ústavu pan doktor Kolář, zkušený intenzivista. Hned první večer jsem poznal Míru Balcara, dlouholetého zdravotního bratra, který to podle svých slov dělal už na vojně. Protože zrovna dávali seriál Chlapci a chlapi, povídali jsme si o vojně a do toho museli srážet teplotu.

Teplota byla ještě v pohodě, ale druhý den mě vzala zimnice a třasavka. Pamatuji si, jak mě ošetřovatelka Marika držela za ruku, když mě to bralo a já se jenom choulil do klubíčka (takový obranný reflex, když se něco děje, bolí, nebo mi je zle). Sestřička mi dala diazepam a přinesla s kolegyní zábaly. Bylo mi až líto Mariky, která mi potom s pyžamem měnila i celou postel. Tak jsme si alespoň povídali. Smála se, že je o ní vlastně pohádka Dřevěná Marika.

Další den mě poslali sanitkou na vyšetření. Bylo mi mizerně, cítil jsem se strašně slabý a unavený. Než jsem odjel, upozornil mě na chodbě doktor Kolář, že to bude chtít centrální žilní katetr, centrál. Jak jsem se podíval vedle pokoje, zdravotní bratr tam už chystal stolek s materiálem. ,,Pane doktore, se vší úctou, musí to být?´´ ,,Musí, pane Jalovec, věřte mi, ani já to nedělám rád, ale podáme Vám faktor, abyste nekrvácel. Musíme Vás zavodnit a rychle podávat antibiotika do hlavní žíly. Zavedeme Vám ho do třísla, aby to bylo bezpečnější!´´ Musel jsem se zeptat, protože po zavedení předchozího centrálu do třísla mi oteklo stehno, ale ona přímost pana doktora si získala moji důvěru.

Zákrok byl naprosto bezproblémový a já se po zavodnění a antibiotikách do centrálního žilního systému cítil lépe. Ani do stehna jsem nekrvácel. Michal, onen šikovný zdravotní bratr, zručně při výkonu asistoval a pak běhal kolem pump. Probírali jsme všechno, co do mě kape. Voda s cukrem (glukóza), voda se solí, kontík, dvojí antibiotika, draslík v perfusoru. Bylo toho hodně a já musel Michala obdivovat. Ženská nebo chlap, sestra nebo bratr, obojí pohlaví musí makat a o to v tomhle oboru jde.

Pokračování příště...

Standa Jalovec